Vina ve smutku
„Kdybych jen měl…“ – jen kdybych nebyl…“ Vina ve smutku se vyskytuje u truchlících lidí častěji, než by se mohlo zdát.
"Kdybych toho rána neposlala manžela do pekárny, určitě by ještě žil."
Často se doprovázející protějšek zpočátku pokouší tuto vznikající vinu relativizovat racionálními a věcnými argumenty.
Jako společník, ať už profesionální nebo jako přítel, příbuzný nebo známý, rychle pochopíte, že nemůžete proniknout na emocionální úroveň truchlící osoby větami typu: "Ne, není to tvoje chyba." I když takové věty pronášíte, cítíte, jak rychle energie takových vět vyprchá a jak je sami vyslovujete jaksi jen „kulhavě“.
Možná proto, že víš, co taková vina je?
Tato vina, kterou si truchlící člověk dává, pochází ze srdce, z emocionální úrovně, a nikoli z racionální levé hemisféry mozku.
Pravděpodobně jste v dospělosti zažili rozchod a smutek. Nejen smrtí blízkého člověka. I když láska, vztah skončí.
Po velké lásce přichází rozchod.
Jeden z nich se se vztahem loučí – ať už z jakéhokoli důvodu – a pro druhého, který zůstává pozadu, začíná doba, kdy pociťuje vlastní bezmoc, že už nikdy nebudou moci prožít rozpadlý vztah a že už ho nebudou schopni „spravit“.
Mohou se stát dvě věci: zůstanete v této fázi bezmoci dlouho nebo se poměrně rychle dostanete na úroveň hněvu. A pak, po všem tom aktivismu, který hněv dokáže vyprodukovat, přijde chvíle, kdy opuštěný člověk obviňuje sám sebe. Buď to hledá v sobě, nebo v partnerovi.
I zde má pocit viny určitý vliv. Schopnost jednat se vrací, zůstávám schopen jednat, a tak opět funguji ve svém vlastním systému – ve svém těle jsem rehabilitován – po chaosu bezmoci se do mého systému vrací řád.
Může to znít divně, ale být vinen také znamená znovu získat kontrolu nad svým životem. Poznávám smysl ve svých činech, které se možná dříve ztrácely v chaosu bezmoci a hledání.
„Kdybych jen…“ ukazuje plný rozsah zoufalství, nejistoty a chaosu v srdci a v emocích. Odhaluje se zde otázka smyslu, „proč“, touha po vysvětlení, které naše mysl tak zoufale potřebuje, aby pochopila.
Někdy nám život přináší zkušenosti s učením, které bychom si nevybrali. Možná právě tyto hraniční zážitky doprovázejícího truchlícího člověka ukazují, že ne vše lze vysvětlit, že člověk neustále hledá vysvětlení... a v některých případech nemůže najít takové, které by přineslo rychlou útěchu.
To z člověka dělá „spoluhledajícího“ pro truchlícího člověka, který hledá svůj vlastní smysl ve velkém moři života… a to zase poskytuje truchlícímu útěchu a prostě nás všechny činí lidmi.
Zanechte komentář