Všechno je jinak - Čas smutku

"Od smrti svého partnera jsem v transu. Zachvátil mě pocit nekonečné a nenaplnitelné prázdnoty. To, co se kolem mě děje, vnímám jen jako zabalený ve vatě."

Můj klient. Říkejme jí Andrea. Během běžného pracovního dne se jí v 9:15 zhroutil svět. Protože pak jí zavolal dobrý přítel a kolega z práce jejího partnera, který jí řekl, že její partner před 15 minutami zemřel na mrtvici. Stalo se to velmi rychle, všichni byli stále v šoku, bylo to neuvěřitelné. Zalarmovaný lékař záchranné služby mohl pouze potvrdit smrt.

Andrea si jen s obtížemi vybavuje cestu domů ten den, kterou jí dal kolega. Od toho telefonátu se cítila jako v transu. Jediné, co ze sebe stále cítila, byly horké slzy, které jí stékaly po tvářích. Kolega ji pohladil po ruce a uvařil čaj, když dorazili domů. Později už nebyla schopna plně porozumět celému procesu. Všechno bylo jen stínové a neskutečné, jako by to všechno bylo jen divadlo a ne skutečné.

I když si uvědomila, že potřebuje informovat ostatní členy rodiny, mohlo se stejně snadno stát, že její partner prostě spal ve vedlejší ložnici. Teprve když nastal večer a ona byla sama – bylo to její přání –, ten pocit bezmoci a bezmoci se znovu přiblížil. Zavolala mamince, která hned přišla a ona byla teď ráda, že nemusí být sama, tím spíš, že na ni maminka nekladla žádné nároky a byla tam jen tak, aniž by toho moc mluvila.

Uplynuly tři týdny. V době, kdy byla mimo práci, nechtěla o smrti svého partnera s nikým mluvit. Věděla, že čím víc o tom bude mluvit, tím bude celý jeho rozsah reálnější a úplně ji „pohltí“. Pokud by si vše uvědomila, musela by se v nejbližší době vypořádat s tím, co by musela změnit. Například, že se vzdala bytu, ve kterém spolu bydleli sedm let, protože by to nebyla schopna financovat jen ze svého platu.

A jak se mohla odstěhovat? Tady byla stále jeho energie – jeho duch – jeho vůně. Pořád byl všude cítit, že se v bytě od jeho odchodu nic nezměnilo. Stále mu tam viselo oblečení, žiletku měl v koupelně a pantofle na chodbě, jako by se chystal vrátit domů. A měla by na tom něco změnit? Věděla, že na to ještě nemá sílu.

Během této doby se nejvíce bála, že se bude muset vrátit do práce a snášet pohledy, které na ni budou soucitně – nesnesitelné – byla téměř plná hněvu.

Už věděla, že se bude cítit jako malomocná, a pak tu byl strach, že se jí kolegové budou vyhýbat a budou se k ní chovat jako k cizí. Řekla mi: "Pomohlo mi, že moje nejlepší kamarádka zavolala do kanceláře pár dní před mým prvním pracovním dnem "potom" a odpověděla na všechny otázky, které měli všichni. Jsem si jistá, že bych je měla taky, ale sama jsem na ně v tu chvíli nechtěla odpovídat. Pořád jsem jí vděčná za telefonát do kanceláře. Hodně mi to usnadnilo první den v práci."

"Především všem řekla, že nechci mluvit o smrti svého partnera - ještě ne. Možná někdy. Ale chtěla jsem si ten den vybrat sama. A ano, všichni se toho drželi a zvládnout ten první pracovní den jako vdova bylo jednodušší, než jsem si myslela."

Osobně si myslím, že je důležité, aby ostatní lidé akceptovali, že smutek může vypadat jinak a být jinak zpracován. Ne tak, jak si lidé obecně myslí a zdá se to normální, ale každému je dovoleno truchlit způsobem, který je pro něj správný.

Řekla: "Dnes si uvědomuji, že moje kamarádka, která při mně opravdu stála, se dlouho bála, že svůj smutek utlumím a onemocním, protože jsem o tom prostě nechtěla mluvit. Dnes říká, že to pro ni byla také dobrá zkušenost s učením, protože teď ví, že prostě musíte přijmout to, jak lidé truchlí svým vlastním způsobem, i když vy sami se k tomu nemůžete nijak vyjádřit."

Bez ohledu na to, jaký je váš vztah k truchlící osobě, ať už jako přítel nebo jako příbuzný. V dobách, jako jsou tyto, se musíte o druhého starat a být tu pro něj. Jedině tak lze skutečně pomoci a ne jen roztočit kolo soucitu. To nikomu nepomůže.

A obvykle už jen to, že tam jste, je velký rozdíl!